Právníci & politologové

a) Je jich hodně.
b) Jsou děsivě všude.
c) Patřím k nim.

Nikdy jsem nevěřila, že tohle někdy řeknu, ale vážně se každý čtvrtek skoro insanely těším domů. Dokonce začínám mít strach, že jsem prodělala výraznější změnu osobnosti a jsem teď citlivá, zdomácnělá dívka z Olomouce (mluvila jsem o tom s matkou a ta mi řekla, že zdomácnění mě čeká až po menopauze, pokud se jí dožiju, ale překvapivě mě to neuklidnilo). Těšila jsem se na divokej svobodnej život ve velkoměstě, ale jediný, co mi zatím připadá dost divoký, jsou důchodci v MHD (dneska mě jedna paní doslova vykopla z autobusu-tedy abych byla přesná: ještě přede mnou to samé udělala s mým kufrem , pak celý dobrý skutek završila tím, že zavolala: Auvajz!). Těšila jsem se na nová přátelství (long-lasting friendships bla bla bla) a vzrušení ze života, ale jediný, co ze mě momentálně dokáže vydolovat nějakou výraznější emoci, jsou nejezdící výtahy na koleji, ulomenej podpatek a vyprodaný bagety (based on a true story by the way).

Tenhle týden jsem ale asi přišla na geniálně prostý a relativně nenáročný plán...

V úterý se konala právnická akce ve stylovém klubu Hvězda, na kterou jsem samozřejmě neplánovala jít, protože můj rozvrh je rather nabitý, mám povinnosti a jsem zodpovědná studentka. Ovšem, jak tomu už bývá, pokud jste já, povinnosti šly stranou v okamžiku, kdy jsem seděla s Matějem před právnickou, zjistila jsem, že nestihnu přednášku na politologii a vsugerovala si, že dneska už si celkem po tom jednom semináři zasloužím time-out (myslím, že tomu v debatě říkáme slippery slope), takže jsem se rozhodla flákat na koleji. Na koleji jsem skončila, konkrétně na koleji jménem Hvězda, potom na letohrádku jménem Hvězda, kde se kluci vyfotili na houpajícím hrochovi (ooo, jak typické) a my dívky rozjímaly nad hrůzným posláním jednoho filmu od Kim Ki-duka (hlavní hrdinka se bojí toho, že jí její milý opustí, protože si zvykne na její obličej- nechá si udělat plastiku- začne se svým staronovým milým nový vztah, aniž by on věděl, že vlastně přítelkyni nezměnil-nakonec se to dozví- naštve se-honička po městě-romantický okamžik střetnutí na místě jejich prvního setkání-bum, přejede ho auto..ooo,jak typické).
Nebudu napínat- skončilo to taky typicky. Na Slet právníků jsme se dostavili tak napůl. Dorazili jsme už pod vlivem několika nebývale (na Prahu) levných piv, popovídali si s matematicko-fyzikálníma Slovákama, kteří zběhli do Čech protože: a)se tu (prý) líp platí, b)na školu v rodném Slovensku je nevzali, a zakotvili v billiard clubu, kde jsme i naši cestu zmaru zdárně završeli. Tohle je ve zkratce můj nový plán na přežití v Praze.
A teď proč: ráno jsem se sice probudila v cizí posteli mezi dvěma právničkama, obklopena růžovýma stěnama a s kocovinou, ale celé dva dny ve velkoměstě mi utekly jako voda a já ani trochu nemyslela na to, že jsem vlastně znuděná a chci domů (jo, asi ze mě vážně nakonec bude maminčina holčička). Soustředila jsem se jen a pouze na přežití (=neumření), a tím nechtěně dosáhla toho, o co se snažím už celé tři týdny. Samozřejmě, mělo to i několik negativních následků typu promrhaný krásný slunečný den (věřím že možná poslední), absence na přednáškách a víteco, ale overall, tři dny poté se mi moje strategie stále ještě zdá pretty amazing.

Vážně jenom málem

Ano, už to tak bude, přes celkem časté dohady o tom, že jsem se obětí stala i ve skutečnosti a moje tělo teď jenom ovládá nějaká zvrácená nadpřirozená síla, nebo ještě lépe, mimozemšťanka, jsem stále naživu. Jsem naživu a dokonce nemám ani krizi kreativity. Ve skutečnosti je můj život zahlcen fascinujícími změnami (v pozitivním a ach i negativním slova smyslu), ale oproti běžnému očekávání to mému koníčku,bloggingu,moc nesvědčí. Mám několik teorií: a)stala se ze mě (takřka přes noc) pragmatická osoba, která si uvědomuje, kolik času by strávila (ještě lépe, promrhala) sepisováním svých pseudoskvělých zážitků ze svého pseudoživota, a tak se rozhodla trávit čas užitečnějším způsobem (takhle teorie má vážnej nedostatek: svůj život netrávím, natož užitečně- užitečná jsem maximálně tabákovým společnostem- a cancer-girl wannabe), b) zapomněla jsem heslo na blog (pravděpodobné, ale myslim, že to by mě nemělo zastavit), c)zalekla jsem se své čím dál expresivnější povahy a pracuju na sebereflexi (kec a póza).

Takže opouštím spekulace a konstatuji fakt, že jsem back a možná tu chvíli i zůstanu...;).

Málem obětí

Už je to týden, co jsme se všichni šťastně vrátili z Koreji a já už jaksi nemůžu používat jet-lag jako výmluvu (stylem:jsem jet lagged, takže nemůžu jít ven/chodit včas/jít nakoupit/zavolat máti/vařit etc.)Chápu to jako velkou osobní ztrátu, protože cítím, že musím dát sbohem na dlouhou dobu mé jediné polehčující okolnosti. Odteď už zase budu muset chodit ven/chodit včas/chodit na nákupy/volat máti/vařit etc.
Za poslední týden jsem opět pozorovala lehký přerod mé osobnosti v asociálního alkoholika (ano,trochu hyperbola). Má zpětná integrace do společenského (hehe) dění Olomouce se zásadně omezovala na účely spjaté s whiskey, a pokud ne, donutila jsem danou oběť navštívít můj brloh (opět pod záštitou přítele J.L.).
Asociálnost má své výhody: mimojiné jsem zkoukla pěknou řádku filmů (jedinej, co za něco stál byl Hotel Rwanda ale psssst). Stále se nedokážů rozhodnout na téma Borat. Ano,pravda,první půlka filmu mě i bavila (mám slabost pro Boratovu rodnou vesnici a jeho famílii, především sestřenici), ale při scéně v židovském doupěti ("I'm now in the nest of Jews. One of them has taken form of little old woman-her horns don't even show. These rats are clever.")jsem se rozhodla opustit Kazacha a uklidnit se facebookem. Jsou v zásadě dvě možnosti: buď je ten film tak dobrej, až mi jeho originálnost zabraňuje vstřebat jej okamžitě a v jednom kuse, nebo mám správný dojem a je to fraška. Nezávidím filmovým kritikům.
Oproti tomu mé alkoholové vycházky mají jisté nevýhody. Když jsem se včera lehce po půlnoci vracela domů (samozřejmě pěšky, po jedenácté se k nám holt jinak nedostanete), byla jsem sužována dilematem: bát se bouřky nebo bát se pána, který mě sleduje už od Flóry?Pán to vyhrál. Upřímně jsem si připadala jak v béčkovým hororu z produkce Bollywoodu, až na to, že tohle se týkalo mě a ten pán se trochu motal (ale ne dost na to, abych se mu mohla smát). Vtipné bylo, že podobně jako když jsme padali s letadýlkem k Sibiři, jsem rázem zapomněla na to, že v Boha nevěřím, a vysílala k němu nenávistné vzkazy typu: To si děláš prdel! Nenávistné vzkazy se brzy proměnily v úpěnlivé prosby, když už jsem utíkala, pán utíkal za mnou, já si byla plně vědoma nevýhod svých podpatků a krátkých noh a toho, že se v bouřce prostě utíkat nemá.
Samozřejmě, nemá cenu nikoho napínat: přežila jsem to. U popelnic (jak příhodné místo) dostal pán do nosu od mého souseda, trochu se vyválel a mrštně odběhl (směr policejní stanice, ale to asi chudák nevěděl). Pan soused ode mě uslyšel tolik slov díků, kolik obdrželi všichni mí blízcí dohromady za celý můj krátký život (ano, opět nadsázka).
Takže na konci týdne se mi stýská po jet-lagu, čeká na mě druhá půlka Borata (filmu!) a na internetu hledám vhodný paralyzér pro osobní potřebu.

Post o ničem

Jsem v podstatě závislý člověk. Spektrum mých závislostí se rozpíná od těch triviálních (kafe, čokoláda, zmrzlina,sluneční brýle), přes ty trochu závažnějšího charakteru (blogování, icq, teď už i facebook a patřily sem, doufám v minulý čas, i cigarety), až k těm naprosto fatálním (finanční závislost, ač omezená, na rodičce).
Nutí mě to trochu přemýšlet o podstatě závislostí. Z mých vlastních zkušeností vím, že nezáleží na období, na okolnostech, na současných problémech (všichni víme, že problémy jsou vždycky a pokud nejsou, jsme pretty good in making them up-minimálně já tedy ano:)), i když se někdy sakra hodí mít nějakou ošemetnou okolnost v záloze. Viz já a moje kouření: "Ne..já nejsem závislá,já kouřím,jen když mám depku..". Když se nad tím tak zamyslím, bylo to spíš: kouřím když mám depku, není mi dobře, někdo mě naštve, je mi smutno, nikoho nemám, nudím se, mám hlad apod. Čili vlastně: kouřím pořád:). Další otravná věc na závislostech je, že jakmile se rozhodnete s jednou seknout, nějak podvědomě vás to nutí najít si novou. Takže takovej začarovanej kruh závislostí.
Ale ta nejhorší část mého,ehm,přemýšlení přišla až po té, co jsem došla na konec tohohle obligátního filozofování průměrnýho závisláka. Pak se dostavily otravný otázky typu:co je to závislost?existuje něco jako začarovanej kruh závislostí?není vlastně moderní bejt závislej (v mým případě samozřejmě závislá)?
Ano, tenhle post nemá hlavu ani patu, což jen krásně demonstruje, jak mi celej tenhle problém ohledně závislostí přerostl přes hlavu. Jediný řešení je klást si otázky a nepřemýšlet nad odpověďmi (aneb ignorance is bliss). Takže: jak mám být sakra nezávislá, když jsem podle velmi širokejch deifnic závislostí vlastně strašně závislá?
Konec. Slibuju,že se to už nebude opakovat.

Joint action

Právě mi Krasavec Andy poslal náš úžasný výtvor, který jsme stvořili čistě z nudy, zatímco se ostatní topili ve vlastním potu nad správnými formulacemi casu na Holocaust denial (celá teze: Holocaust denial should be a crime-čili popírání holokaustu by mělo být zločin). Nejsem si jista informativní funkcí následujícího textu, ale já jsem se osobně dokázala dobrých dvacet minut bavit nad Andyho smyslem pro miniaturní detaily (ještě půlhodiny po té, co jsme definitivně uložili dokument, seděl Andy zadumaně nad notebookem a pečlivě opravoval spojky, fráze, které neladily jeho vytříbenému literárnímu vkusu, a přidával/opravoval vtipné poznámky v závorkách). Here it is...

Milý deníčku,

Korea je krásná. Všichni vypadají jako Asiaté a nás, Evropany, si fotí, nebo se nám aspoň smějí, nebo obojí zároveň. Zrovna dnes za Andym přiběhlo stádo (Andy říká skupinka) desetiletých děvčátek v Chong Dang Elementary School, které se po počátečním nesmělém pokřikování „Hi!“ konečně odhodlaly oslovit Andyho slovem, které skrývaly v srdci: „Handsome!“. Na to je zvyklý, ale když jej ony desetileté dívky poprosily o společnou fotografii, na ústech se mu rozzářil americký úsměv. Andy (začínající narcis?) si tím potvrdil svojí nadřazenost, a od té doby nás považuje za sobě nerovné, čili méněcenné. Hurá (poprvé spolu souhlasí Andy i zbytek…).

Doufám, že je všem jasný, že celej tenhle odstaveček napsal tzv. začínající narcis Andy (pokud se nad tím zamyslíte a znovu si přečtete předcházející věty, zjistíte, že jeho narcisista překročila fázi fatality). Ačkoli je celá příhoda pravdivá, podání je zcela zkreslené a ovlivněné rozvinutu duševní chorobou pisatele, tudíž se Lucy (převzala jsem od Andyho krásný zvyk psát biografie ve třetí osobě) rozhodla limitovat Andyho příspěvky na její blogJ.

První dny v exotické a vlhké Koreji nám znepříjemňoval společný nepřítel, jemuž jsme v dobré víře přátelsky říkali Jetlag. Tento světoběžník (říká Andy) je schopen ve svých extrémních stavech způsobovat následující, vzájemně se nevylučující, choroby: nespavost, nevolnost či nepříjemnost. Jetlag se časem stal hlavní hnací silou všech problémů, se kterými jsme se setkali – nefunkčním výtahem, bankomatem i monzunovými dešti, jimiž jsme zde denně souženi.

Ihned po příjezdu jsme zakusili pověstnou tvrdost Jihokorejců, již si trénovali během četných rozhovorů se svým poněkud problematickým sousedem, když jsme vyjednávali o ceně jedné extra noci. Připadali jsme si trochu jako Borat, když mnozí z nás přešlapovali po hotelovém perském koberci, čekajíc na konečný verdikt v dosti jetém (Andy říká nečerstvém) stavu. První fáze byla úspěšně ukončena. Fáze druhá, ubytování, byla provázena zklamáním, šokem i pobavením. Zjistili jsme: náš pokoj pro dvě osoby v luxusem oplývajícím hotelu obsahoval kromě jedné skvostné (Lucy říká boží) queen-sized postele i jedno prachobyčejné dvoupatrové cosi, patrně zabavené z vojenských kasáren soudruhů ze Severu. Kris okamžitě vystěhována na tuto potvoru, avšak se zápalem sobě vlastním se radši rozhodla dožadovat se svých lidských práv u organizátora a byla oficiálně přesunuta k Matějovi (Kris nepolevila ve svém boji a u Matěje nakonec skončil Marek). Další zjištění: nic není zadarmo (kromě tří láhví neperlivé vody na pokoj). Bazén: $60, internet $25 na den, malá láhev Johnyho Wolkera $100 atd. atd. Inu, život debatéra není samá slast.

Kromě jiných rozporů, náš tým se rozdělil v názoru na korejskou kuchyni. Zatímco všechny dívky (Andy říká: i Lucy, a Lucy říka: debile) proti korejským příšerkám na talíři nic nemají, ani jeden z chlapců (s výjimkou Andyho) se k pokusu o adaptaci na místní kuchyni nerozhoupali a s radostí navštěvují Fast Food Alley.

Vakuum

Je to tady-jsou prázdniny, nemám práci, škola v nedohlednu, žádný stresy, problém výška uzavřen a odstrčen do šuplíku, matka na výletě, tudíž klid-VAKUUM. Měla bych být šťastná, užívat si, zatím tak maximálně spím. Doufám, že mě Přítel vyburcuje z tohohle zombie stavu, nebo zvýším radikálně počet postů za den na 24.
Rozhodla jsem se být uměle hyperaktivní a vytvořila si osnovu na další dva měsíce-najdu si práci, vyřídím si koleje, navštívím sestru, pomůžu jí s bytem (snad je ještě v rekonstrukci), začnu se učit japonsky/čínsky/arabsky (ještě nevím) a začnu řešit fundraising na budoucí nároďák.
Uff. Nenávidím vakuum a jet-leg, zato miluji svou postel. Brou.

CHRB- Soul of Asia

Tak takhle poeticky a dost nadhodnoceně říkají hlavnímu městu Jižní Koreji někteří výrobci triček pro zámožné turisty. V podstatě se jim nedivím-něco podobně líbivýho se holt v případě města s takovým názvem vyloženě nabízí. A asi je to i tourist-attractive- i já, ač reklamou a konzumním turismem nedotčená (haha), jsem měla asi minutu nutkání si jej koupit. Naštěstí jsem svoje poslední republikový kredity utratila za Starbucks coffee.

Moje první dojmy ze Soulu byly dost zkreslený a daly by se shrnout do třech slov: velký-prázdný-americký. Navíc na sebe poprvý upozornil kamarád Monzun, takže jsme byly se Sonyou na honbě za jídlem zaskočeny našim prvním, leč ne posledním, asijským slejvákem (situaci zachraňoval milý Korejec, kterýmu jsme připadaly jako zoufalý, ztracený a beznadějný turistky a který nám daroval svůj deštník). Moc dobře si pamatuju, jak jsme klopýtaly prázdnými ulicemi velkoměsta (byla neděle, ale to mi nedošlo, a proto jsem si naivně myslela, že v desetimiliónovém městě nikdo nežije), dýchaly extrémně vlhký vzduch, obdivovaly luxusní auta na silnicích (škodovku tam asi fakt nikdo nemá) a snažily se najiít něco na papu. Našly jsme Fast Food Alley-úchvatné místo, jež se stalo rájem poloviny WSDC a především pánů Piláta a Štěpána. McDonald, Burger King, Pizza Hut- to vše s možností odkulit se do vedlejšího Starbucks na pravé (fast-foodové) kafe. Starbucks byl koneckonců fakt všude-na cestě od hotelu k Fast Food Alley byly čtyři.
Na náš první výlet do centra (bydleli jsme v bussiness části města, což už je první důvod, proč moje první dojmy o Soulu nebyly moc objektivní) nás vzalo naše milé WSDC. Ukázalo nám radnici a skvělé propagandistické video (první z mnoha) o velkolepých plánech pana primátora (či jak se jim tam říká) o přeměně Soulu na jedno z Top Ten světovejch měst. V zkratce to vypadalo tak, že hodlá přestavět celý Soul v zoufalé honbě za turisty a jejich měnami. To vše do roku 2015-asi se tam schválně ještě zajedu podívat. Taky jsme měly naši první experience s korejskou kuchyní-nejdřív ve stánku u Královského paláce (hehe-byli jsme velmi kulturní turisti) a potom v pravé nefalšované korejské restauraci v Itaewonu, kde jsme si se Sonyou daly skvělou roasted chobotničku. V podstatě ani nevím, jak chutnala, páč to bylo celý politý jakousi divokou kořeněnou směsí, která zbavila mý chuťový pohárky vědomí (časem se probraly k životu, odolnější než kdy jindy). Pak jsme zajeli ještě na Olympijský fotbalový stadion (pustili nás dokonce i na trávník, což se očividně nezamlouvalo panu správcovi, který kvůli nám musel zažít krušné chvilky, když jsme jak kozy poskakovali po jím pěstěných stéblech trávy), kde jsme shlédli další propagandistické video o korejských fotbalistech.
Pak už jsme se jali prozkoumávat Soul sami. Luštili jsme složitou šifru tamějšího metra, nakupovali na super tržištích, kde se po arabsku dohadovala cena (Andy se jednou dokonce pokoušel usmlouvat polodrahokam ze 100000 na 2000), seděli u Cheonggyeeneon Stream s kafem od Holly a chovali se jako barbarští turisti (s Kris jsme se inspirovali tím, že Korejci nedělají rozdíl mezi b a p a r a l a v metru jsme mluvili zásadně tímhle stylem a smáli se slovům jako vrak, boruce, hupa apod., zatímco Korejci se nesmáli, ale vrhali na nás decentně pohoršené pohledy).
Hm...nakonec si myslím, že pokud jste ochotni skousnout to, že anglicky umí málokdo a zásadně ne lidé na informacích, že korejský jídlo je ostrý a jí se hůlkama, že není slušné brát od někoho cokoli jednou rukou nebo telefonovat v metru s odkrytými ústy, může se vám v Soulu dokonce i líbit:).