Právníci & politologové

a) Je jich hodně.
b) Jsou děsivě všude.
c) Patřím k nim.

Nikdy jsem nevěřila, že tohle někdy řeknu, ale vážně se každý čtvrtek skoro insanely těším domů. Dokonce začínám mít strach, že jsem prodělala výraznější změnu osobnosti a jsem teď citlivá, zdomácnělá dívka z Olomouce (mluvila jsem o tom s matkou a ta mi řekla, že zdomácnění mě čeká až po menopauze, pokud se jí dožiju, ale překvapivě mě to neuklidnilo). Těšila jsem se na divokej svobodnej život ve velkoměstě, ale jediný, co mi zatím připadá dost divoký, jsou důchodci v MHD (dneska mě jedna paní doslova vykopla z autobusu-tedy abych byla přesná: ještě přede mnou to samé udělala s mým kufrem , pak celý dobrý skutek završila tím, že zavolala: Auvajz!). Těšila jsem se na nová přátelství (long-lasting friendships bla bla bla) a vzrušení ze života, ale jediný, co ze mě momentálně dokáže vydolovat nějakou výraznější emoci, jsou nejezdící výtahy na koleji, ulomenej podpatek a vyprodaný bagety (based on a true story by the way).

Tenhle týden jsem ale asi přišla na geniálně prostý a relativně nenáročný plán...

V úterý se konala právnická akce ve stylovém klubu Hvězda, na kterou jsem samozřejmě neplánovala jít, protože můj rozvrh je rather nabitý, mám povinnosti a jsem zodpovědná studentka. Ovšem, jak tomu už bývá, pokud jste já, povinnosti šly stranou v okamžiku, kdy jsem seděla s Matějem před právnickou, zjistila jsem, že nestihnu přednášku na politologii a vsugerovala si, že dneska už si celkem po tom jednom semináři zasloužím time-out (myslím, že tomu v debatě říkáme slippery slope), takže jsem se rozhodla flákat na koleji. Na koleji jsem skončila, konkrétně na koleji jménem Hvězda, potom na letohrádku jménem Hvězda, kde se kluci vyfotili na houpajícím hrochovi (ooo, jak typické) a my dívky rozjímaly nad hrůzným posláním jednoho filmu od Kim Ki-duka (hlavní hrdinka se bojí toho, že jí její milý opustí, protože si zvykne na její obličej- nechá si udělat plastiku- začne se svým staronovým milým nový vztah, aniž by on věděl, že vlastně přítelkyni nezměnil-nakonec se to dozví- naštve se-honička po městě-romantický okamžik střetnutí na místě jejich prvního setkání-bum, přejede ho auto..ooo,jak typické).
Nebudu napínat- skončilo to taky typicky. Na Slet právníků jsme se dostavili tak napůl. Dorazili jsme už pod vlivem několika nebývale (na Prahu) levných piv, popovídali si s matematicko-fyzikálníma Slovákama, kteří zběhli do Čech protože: a)se tu (prý) líp platí, b)na školu v rodném Slovensku je nevzali, a zakotvili v billiard clubu, kde jsme i naši cestu zmaru zdárně završeli. Tohle je ve zkratce můj nový plán na přežití v Praze.
A teď proč: ráno jsem se sice probudila v cizí posteli mezi dvěma právničkama, obklopena růžovýma stěnama a s kocovinou, ale celé dva dny ve velkoměstě mi utekly jako voda a já ani trochu nemyslela na to, že jsem vlastně znuděná a chci domů (jo, asi ze mě vážně nakonec bude maminčina holčička). Soustředila jsem se jen a pouze na přežití (=neumření), a tím nechtěně dosáhla toho, o co se snažím už celé tři týdny. Samozřejmě, mělo to i několik negativních následků typu promrhaný krásný slunečný den (věřím že možná poslední), absence na přednáškách a víteco, ale overall, tři dny poté se mi moje strategie stále ještě zdá pretty amazing.